Dvořáčková Vlasta - básnířka, překladatelka
VLASTA DVOŘÁČKOVÁ
Životopis
Vlasta Dvořáčková se narodila 27. 2. 1924 ve Žďáru nad Sázavou. Dívčím jménem Věra Hospesová, dcera krejčího. 1937–1943 navštěvovala reálné gymnázium v Německém (Havlíčkově) Brodě (maturita 1943). 1943–1945 byla písařkou Okresního spolku zemědělství a lesnictví v Novém Městě na Moravě. 1945–1949 studovala češtinu a polštinu na FF UK. PhDr. 1952 prací František Kvapil, básník a překladatel. Od roku 1950 byla jazykovou redaktorkou v nakladatelství Práce. 1952 se stala redaktorkou polské literatury v nově ustaveném Státním nakladatelství krásné literatury, hudby a umění (od 1965 s názvem Odeon), od 1954 byla ve svobodném povolání. Po návratu do Odeonu (1965) se zprvu zabývala německou a anglickou literaturou, později odpovědná redaktorka literatury polské. Od roku 1979 je v důchodu. Patřila k autorům sdruženým kolem časopisu Květen. Dále přispívala (debut 1956) do Literárních novin, Kultury, Hosta do domu, Nového života, Plamene, Divadla, Orientace aj. Až do roku 1969 spolupracovala s časopisem Světová literatura (mj. překlad knihy Renaty Raspové Nezdárný syn, knihy esejů Kazimierze Wyky Cesta do nemožna či rozsáhlý výbor poezie Czesława Miłosze). Spolupracovala také s Čs. rozhlasem, zvláště stanicí Vltava. Je autorkou rozhlasových her Špička jehly (1975), Zelený svět (1978), Ctnost české šlechtičny (1980), Kyselé jablko (1982) a Zvláštní nota (1984). Pro Čs. televizi zdramatizovala Povídky Svatopluka Čecha (Mluvící kapr,Losos mého pradědečka, 1976, režie Anna Procházková). Pseudonym: František Dušek. Mezi básníky, kteří vystoupili v druhé polovině 50. let v časopise Květen s programem „poezie všedního dne“, se tvorba Věry Dvořáčkové vyznačuje minimem poetizace: její volný verš, nemelodický a šetřící metaforami, stylizuje realitu co nejméně. Jednotlivé básně bývají založeny na určitém konkrétním výjevu, pokud možno nezabarvovaném autorčiným subjektivním prožitkem. Z popisnosti je vytrhává zvýznamňování prostých, až banálních gest a epizod, a především (generačně příznačné) mravní hledisko, uplatňující se nejčastěji v pointě. Mravní akcent, nabývající místy až podoby satiry, nejsilněji ovládá sbírku Jen galerie, jejíž jednotlivé básně odhalují širší, nezjevný významový kontext scén z různých výtvarných děl. Básnicky nejúčinnější podoba etického postoje vyvstává ve sbírce Mezi chodci, ve které autorka místo mravních soudů projevuje sounáležitost s druhými „chodci“ a poezii nachází tam, kde člověk obdarovává nebo je obdarováván. Teprve v holanovsky laděných náznacích pozdější sbírky Nechat odjet prámpřicházejí ke slovu intimní city autorky, jež vedle něhy a krásy nalézá už také zklamání, bolest a samotu. I zde však její subjekt nadále zůstává ztajen v objektivizovaných výjevech. Věra Dvořáčková překládá z polštiny a prózu také z angličtiny a němčiny, za jazykové spolupráce také z bulharštiny. Nejvýznamnější jsou její překlady předních soudobých polských básníků – jak těch, kteří jsou jí generačně a duchovně blízcí (především Tadeusz Różewicz, Zbigniew Herbert a Wisława Szymborska), tak starších autorů (Józef Czechowicz, Maria Pawlikowska-Jasnorzewska a Czesław Miłosz).
(Zdroj: text + foto - slovnikceskeliteratury.cz)
Odkaz
Více o Vlastě Dvořáčkové ZDE
Životopis
Vlasta Dvořáčková se narodila 27. 2. 1924 ve Žďáru nad Sázavou. Dívčím jménem Věra Hospesová, dcera krejčího. 1937–1943 navštěvovala reálné gymnázium v Německém (Havlíčkově) Brodě (maturita 1943). 1943–1945 byla písařkou Okresního spolku zemědělství a lesnictví v Novém Městě na Moravě. 1945–1949 studovala češtinu a polštinu na FF UK. PhDr. 1952 prací František Kvapil, básník a překladatel. Od roku 1950 byla jazykovou redaktorkou v nakladatelství Práce. 1952 se stala redaktorkou polské literatury v nově ustaveném Státním nakladatelství krásné literatury, hudby a umění (od 1965 s názvem Odeon), od 1954 byla ve svobodném povolání. Po návratu do Odeonu (1965) se zprvu zabývala německou a anglickou literaturou, později odpovědná redaktorka literatury polské. Od roku 1979 je v důchodu. Patřila k autorům sdruženým kolem časopisu Květen. Dále přispívala (debut 1956) do Literárních novin, Kultury, Hosta do domu, Nového života, Plamene, Divadla, Orientace aj. Až do roku 1969 spolupracovala s časopisem Světová literatura (mj. překlad knihy Renaty Raspové Nezdárný syn, knihy esejů Kazimierze Wyky Cesta do nemožna či rozsáhlý výbor poezie Czesława Miłosze). Spolupracovala také s Čs. rozhlasem, zvláště stanicí Vltava. Je autorkou rozhlasových her Špička jehly (1975), Zelený svět (1978), Ctnost české šlechtičny (1980), Kyselé jablko (1982) a Zvláštní nota (1984). Pro Čs. televizi zdramatizovala Povídky Svatopluka Čecha (Mluvící kapr,Losos mého pradědečka, 1976, režie Anna Procházková). Pseudonym: František Dušek. Mezi básníky, kteří vystoupili v druhé polovině 50. let v časopise Květen s programem „poezie všedního dne“, se tvorba Věry Dvořáčkové vyznačuje minimem poetizace: její volný verš, nemelodický a šetřící metaforami, stylizuje realitu co nejméně. Jednotlivé básně bývají založeny na určitém konkrétním výjevu, pokud možno nezabarvovaném autorčiným subjektivním prožitkem. Z popisnosti je vytrhává zvýznamňování prostých, až banálních gest a epizod, a především (generačně příznačné) mravní hledisko, uplatňující se nejčastěji v pointě. Mravní akcent, nabývající místy až podoby satiry, nejsilněji ovládá sbírku Jen galerie, jejíž jednotlivé básně odhalují širší, nezjevný významový kontext scén z různých výtvarných děl. Básnicky nejúčinnější podoba etického postoje vyvstává ve sbírce Mezi chodci, ve které autorka místo mravních soudů projevuje sounáležitost s druhými „chodci“ a poezii nachází tam, kde člověk obdarovává nebo je obdarováván. Teprve v holanovsky laděných náznacích pozdější sbírky Nechat odjet prámpřicházejí ke slovu intimní city autorky, jež vedle něhy a krásy nalézá už také zklamání, bolest a samotu. I zde však její subjekt nadále zůstává ztajen v objektivizovaných výjevech. Věra Dvořáčková překládá z polštiny a prózu také z angličtiny a němčiny, za jazykové spolupráce také z bulharštiny. Nejvýznamnější jsou její překlady předních soudobých polských básníků – jak těch, kteří jsou jí generačně a duchovně blízcí (především Tadeusz Różewicz, Zbigniew Herbert a Wisława Szymborska), tak starších autorů (Józef Czechowicz, Maria Pawlikowska-Jasnorzewska a Czesław Miłosz).
(Zdroj: text + foto - slovnikceskeliteratury.cz)
Odkaz
Více o Vlastě Dvořáčkové ZDE
