Historie
Několik řádků o historii Umělecké besedy
Umělecká beseda je nejstarším uměleckým spolkem v českých zemích a bohatou šíří svého mnohostranného působení i spolkem nejvýznamnějším.
Byla založena 9. března 1863 předními osobnostmi tehdejšího umění i kulturně společenského života (B.Smetana, J.Mánes, V. Hálek, J.E.Purkyně, K.J.Erben ad.), spisovateli, skladateli, výtvarníky, výkonnými umělci, ale i uměleckými teoretiky a poučenými „přáteli umění“, kteří tím dali po pádu tzv. bachovského absolutismu najevo novou ctižádost: zbavit české umění dosavadního provincialismu a dát mu evropský rozměr. Heslo spolku – V umění volnost – velmi šťastně vyjádřilo bytostně svobodomyslnou povahu spolku, který ve svých třech odborech – literárním, hudebním a výtvarném – vytvořil už v prvních desetiletích své existence širokou základnu pro plodné setkávání a vzájemné poznávání tvůrců všech generací i nejrůznějších názorových i estetických orientací, a to v duchu tolerantní vstřícnosti. Ta ovšem nikdy neměla znamenat ani nenáročnost hledisek na uměleckou úroveň tvorby svých členů, ani smířlivost vůči jakémukoliv jejich neetickému chování. Zvlášť charakteristický byl vždycky pro Uměleckou besedu také intenzivní zájem o souvztažnosti mezi jednotlivými uměleckými oblastmi a žánry, který pěstovala nejen v rámci diskusí na půdě spolku, ale i v řadě celobesedních vystoupení syntetické povahy. I když udržovala a ctila povědomí o kontinuitě domácích tradic, často se dokázala i úspěšně vymezit vůči jakémukoli zápecnickému konservatismu a v neepigonském duchu přijímat podněty z aktuálního duchovního proudění v celé Evropě, a tím se nejednou i obrozovat.
Prvním vrcholem její činnosti byla 60. – 80. léta 19. století, v nichž českému umění dominovala tzv. „generace Národního divadla“ a kdy skutečně jen velmi málo významných tvůrců stálo mimo její řady. Řada besedníků dodnes slavných jmen z této doby je tedy nadobyčej dlouhá – z literárního odboru, který byl jakýmsi „mozkovým trustem“ sdružení, jmenujme za mnohé další aspoň Nerudu, Vrchlického, Sládka, Světlou, Zeyera ad., z výtvarníků to byli třeba
Schnirch, Myslbek, Aleš, Chittussi aj., mezi aktivními členy hudebního odboru nacházíme i takové velikány, jakými byli Antonín Dvořák či Zdeněk Fibich…
Dalším proslulým obdobím UB byla meziválečná léta. Od roku 1926 uspořádala ve svém sídle na Kampě celou řadu výstav, rozvíjela bohatou koncertní činnost (to obojí mívalo i mezinárodní rozměr), všechny tři odbory spolku vydávaly své specializované revue, v rámci spolku působilo i největší československé hudební vydavatelství Hudební matice ad.
V hudebním odboru v té době působily takové osobnosti jako mj. J.B.Foerster, J.Suk, V. Novák, V.Talich, v úzkých vztazích s ním byl rovněž L.Janáček i .J. Ježek.
Výtvarný odbor se mohl pyšnit jmény F. Bílka, J.Zrzavého, J. Čapka, J.Šímy, F.Tichého aj. Literární odbor (zejména v letech, kdy jej vedl V.Dyk) byl široce založeným uskupením autorů nejrůznějších generací a poetik (F.Langer, E. Hostovský, J. Zahradníček, Z. Kalista, J. Durych aj.).
Ani válečná léta neznamenala radikální úpadek činnosti UB (v té době do Besedy přicházejí mj. i členové pozdější významné výtvarně literární Skupiny 42 – J. Chalupecký, K. Lhoták, F. Gross, J.Kainar, I. Blatný aj.), takže i v prvních dvou poválečných letech mohla UB celkem úspěšně navázat na léta svého rozkvětu.
Teprve od února 1948 započalo období postupně stále drastičtějšího přiškrcování besední činnosti, zejména té veřejné, které – po krátkém vzmachu kolem roku 1968 – nakonec vyústilo v rozpuštění spolku na počátku normalizace (1972).
Ale besední myšlenka nezemřela nikdy, a tak už krátce po Listopadu 1989 byla její činnost znovu obnovena, a to nejen jejími pamětníky; UB se stala přitažlivou i pro řadu umělců z řad mladších generací. Pro ty všechny nebyl ovšem tento spolek jen nějakou nostalgickou vzpomínkou na jeho slavná období, chtěli jej především vrátit do živého proudu současného uměleckého života. Spolek se především znovu vrátil, třebaže v již mnohem skromnějších podmínkách, k řadě svých praxí osvědčených a úspěšných aktivit (pravidelné koncerty v rámci tzv. besedních Úterků, členské výstavy, veřejná čtení z knih členů aj.), začal znovu vydávat i svou revui pro literaturu, hudbu a výtvarné umění Život. Na nové cesty za naplněním besedního hesla se tedy v duchu svých neproměnných obecných principů, ale zároveň otevřená těm nejsoučasnějším podnětům, vydala už osmá generace členů Umělecké besedy, spolku, který je ve své trojdomosti jedním z vůbec nejstarších uměleckých uskupení (ne-li vůbec spolkem nejstarším) takového zaměření v celé Evropě. Je nejstarším, a přece mladým!
Rudolf Matys
