Červenková Jana - spisovatelka
Jana Červenková
Foto: www.atlantis-brno.cz
Životopis
Spisovatelka Jana Červenková se narodila v roce 1939 v Praze. Po absolvování Vysoké školy pedagogické rok učila v Plané u Mariánských Lázní a poté rok v Praze, pak se věnovala péči o rodinu a pracovala v krátkodobých zaměstnáních (mj. vychovatelka, prodavačka, vrátná). Po roce 1989 byla zaměstnána jako redaktorka Literárních novin, Prostoru, Tvaru, Nových knih aj. Dlouhodobě aktivně působí ve výboru PEN klubu. Žije v Praze. Své první literární příspěvky uveřejňovala Jana Červenková především v časopisech pro děti a mládež (mj. v Ohníčku, Sluníčku a Zlatém máji) a také její první knížky, zvláště po roce 1969 publikované s velkými časovými prodlevami, se zaměřovaly zejména na problematiku adolescentních hrdinek: dospívající protagonistky hrají v jejích raných knihách hlavní roli, vyrovnávají se s krizovými situacemi, charakteristickými pro svůj věk, a marně hledají základní životní jistoty (mj. v próze Čtyřlístek pro štěstí, situované do prostředí dětského domova, ve vyprávění o třináctileté hrdince, hledající svůj „dívčí sen“, nebo v podobně koncipovaném „románu pro dívky“ Krok přes práh). Ze žánrové a tematické sféry literatury pro děti a mládež vykročila autorka až sugestivní psychologickou novelou Semestr života, kde v příběhu mladé učitelky, snažící se žít svůj lidský osud a vnášet i do školní praxe částečně nonkonformní postoje, zachytila tragická střetnutí nejen s brutalitou vnějšího světa, ale též s netolerantní morálkou panující mimo velká města. Touto svou prózou, napsanou i na základě autobiografických zkušeností, se Červenková zařadila mezi nepočetné tvůrce 80. let, kteří v tehdejším literárním kontextu usilovali o hodnověrnější zobrazení jak dobové psychologie, tak tabuizovaných aspektů společenské a sociální reality. Právě tyto fenomény, které ve svých důsledcích způsobovaly zřetelnou degradaci morálky a etiky, se staly tématem další „protestní“ autorčiny psychologické prózy Věno pro Ivettu Márovou – příběhu hrdinky, která cílevědomě parazituje na hojných projevech společenského marasmu a která si v souladu s tím počíná jako charakteristická představitelka některých morálně laxních civilizačních postojů – ostatně i těch, které přetrvaly a dál se šířily v české společnosti po roce 1989. Do stejné doby jako tuto svou společensko-kritickou prózu pak Jana Červenková umístila první ze série románů, které přes zjevné momenty a motivy vypravěčské fikce mají výrazný autobiografický podtext a jako celek ztělesňují autorčin specifický životopis. Ten je ovšem koncipován jako nadčasovější svědectví o době, byť se jejich vypravěčka opírá o reálné zkušenosti a líčí osobní situace ze života řady konkrétních postav, zejména z literárních kruhů. Jestliže se v první z této trojice knih, v románu Jak vypadá nic, zaměřila se postavu svobodomyslné a vzdělané ženy, zápolící s mnoha společenskými konvencemi i ve svém soukromí, v následující próze Kurz potápění se vrátila do času svého dětství, aby zároveň analyzovala zdroje a podoby některých klíčových mravních měřítek, které si její hrdinka vytváří ještě před „potopením se“ do dospělého a zralého života. Výrazně autobiografický je i její poslední román Pozdní láska, který se sice netěšil vlídnému přijetí u literární kritiky (vesměs šlo o negativní odsudky z pera mužů–kritiků). Kniha na jedné straně zachycuje z hlediska svébytného „ženského pohledu“ dlouhou vývojovou etapu české společnosti (od 80. let až do současnosti), na straně druhé nahlíží a interpretuje společenské a zejména psychologické problémy a nejrůznější citová rezidua posledních desetiletí očima „velké lásky“, tj. jako principu výrazně nadčasového, čelícího nejen rozmanitým dobovým konvencím a předsudkům, ale i údajně nekonvenčním stanoviskům popírajícím sílu a význam lidských citů v pragmatické éře postmoderny, resp. v éře po přelomovém roce 1989. Na rozdíl od kupříkladu Temné lásky Alexandry Berkové, v níž se líčí vztah mužů a žen jako pobyt v kleci a život jako slzavé údolí, vyzdvihuje Červenková ve své „pozdní“ psychologické próze Pozdní láska zejména vykupující a povznášející schopnost nezkaleného lidského citu, umožňující překlenout četné tragické nebo krkolomné životní chvíle.
(Zdroj: www.atlantis-brno.cz)
Foto: www.atlantis-brno.cz
Životopis
Spisovatelka Jana Červenková se narodila v roce 1939 v Praze. Po absolvování Vysoké školy pedagogické rok učila v Plané u Mariánských Lázní a poté rok v Praze, pak se věnovala péči o rodinu a pracovala v krátkodobých zaměstnáních (mj. vychovatelka, prodavačka, vrátná). Po roce 1989 byla zaměstnána jako redaktorka Literárních novin, Prostoru, Tvaru, Nových knih aj. Dlouhodobě aktivně působí ve výboru PEN klubu. Žije v Praze. Své první literární příspěvky uveřejňovala Jana Červenková především v časopisech pro děti a mládež (mj. v Ohníčku, Sluníčku a Zlatém máji) a také její první knížky, zvláště po roce 1969 publikované s velkými časovými prodlevami, se zaměřovaly zejména na problematiku adolescentních hrdinek: dospívající protagonistky hrají v jejích raných knihách hlavní roli, vyrovnávají se s krizovými situacemi, charakteristickými pro svůj věk, a marně hledají základní životní jistoty (mj. v próze Čtyřlístek pro štěstí, situované do prostředí dětského domova, ve vyprávění o třináctileté hrdince, hledající svůj „dívčí sen“, nebo v podobně koncipovaném „románu pro dívky“ Krok přes práh). Ze žánrové a tematické sféry literatury pro děti a mládež vykročila autorka až sugestivní psychologickou novelou Semestr života, kde v příběhu mladé učitelky, snažící se žít svůj lidský osud a vnášet i do školní praxe částečně nonkonformní postoje, zachytila tragická střetnutí nejen s brutalitou vnějšího světa, ale též s netolerantní morálkou panující mimo velká města. Touto svou prózou, napsanou i na základě autobiografických zkušeností, se Červenková zařadila mezi nepočetné tvůrce 80. let, kteří v tehdejším literárním kontextu usilovali o hodnověrnější zobrazení jak dobové psychologie, tak tabuizovaných aspektů společenské a sociální reality. Právě tyto fenomény, které ve svých důsledcích způsobovaly zřetelnou degradaci morálky a etiky, se staly tématem další „protestní“ autorčiny psychologické prózy Věno pro Ivettu Márovou – příběhu hrdinky, která cílevědomě parazituje na hojných projevech společenského marasmu a která si v souladu s tím počíná jako charakteristická představitelka některých morálně laxních civilizačních postojů – ostatně i těch, které přetrvaly a dál se šířily v české společnosti po roce 1989. Do stejné doby jako tuto svou společensko-kritickou prózu pak Jana Červenková umístila první ze série románů, které přes zjevné momenty a motivy vypravěčské fikce mají výrazný autobiografický podtext a jako celek ztělesňují autorčin specifický životopis. Ten je ovšem koncipován jako nadčasovější svědectví o době, byť se jejich vypravěčka opírá o reálné zkušenosti a líčí osobní situace ze života řady konkrétních postav, zejména z literárních kruhů. Jestliže se v první z této trojice knih, v románu Jak vypadá nic, zaměřila se postavu svobodomyslné a vzdělané ženy, zápolící s mnoha společenskými konvencemi i ve svém soukromí, v následující próze Kurz potápění se vrátila do času svého dětství, aby zároveň analyzovala zdroje a podoby některých klíčových mravních měřítek, které si její hrdinka vytváří ještě před „potopením se“ do dospělého a zralého života. Výrazně autobiografický je i její poslední román Pozdní láska, který se sice netěšil vlídnému přijetí u literární kritiky (vesměs šlo o negativní odsudky z pera mužů–kritiků). Kniha na jedné straně zachycuje z hlediska svébytného „ženského pohledu“ dlouhou vývojovou etapu české společnosti (od 80. let až do současnosti), na straně druhé nahlíží a interpretuje společenské a zejména psychologické problémy a nejrůznější citová rezidua posledních desetiletí očima „velké lásky“, tj. jako principu výrazně nadčasového, čelícího nejen rozmanitým dobovým konvencím a předsudkům, ale i údajně nekonvenčním stanoviskům popírajícím sílu a význam lidských citů v pragmatické éře postmoderny, resp. v éře po přelomovém roce 1989. Na rozdíl od kupříkladu Temné lásky Alexandry Berkové, v níž se líčí vztah mužů a žen jako pobyt v kleci a život jako slzavé údolí, vyzdvihuje Červenková ve své „pozdní“ psychologické próze Pozdní láska zejména vykupující a povznášející schopnost nezkaleného lidského citu, umožňující překlenout četné tragické nebo krkolomné životní chvíle.
(Zdroj: www.atlantis-brno.cz)
