Kačer Jiří - sochař
JIŘÍ KAČER
Životopis
Jiří Kačer se narodil 1952. Vrcholná tvorba Jiřího Kačera je osobitou syntézou dvou důležitých a zároveň zcela protikladných východisek, které se objevily v poválečném sochařství. Prvním z nich je fenomén kamenosochařských sympozií, která v roce 1959 uvedl v život rakouský sochař Karl Prantl (zde připomeňme, že také Kačer jedno důležité sympozium – Sochařské setkání v Přední Kopanině – založil a několik let organizoval), jež zásadním způsobem přispěla k rehabilitaci kamene jako moderního sochařského materiálu. Prantl vymyslel nejen vlastní formu sympozia jako pracovního setkání, ale prosazoval také jistý modus „sympoziální“ sochy. Takováto socha měla mít abstraktní povahu po vzoru kultických předobrazů menhiru, stolce či stély. Sochař měl dále pracovat s přirozenými kvalitami kamene, ať už estetickými, fyzikálními (neboť sochu realizoval sám dle principu taille direct) či obsahovými v onom hieratickém smyslu. Druhým zdrojem Kačerovy tvorby je tradice figurativní. Byl to jednak italské, v klasicismu zakotvené sochařství Giacoma Manzùa, jehož pražská výstava v roce 1973 na něj silně zapůsobila; dále pak pop art, zejména dílo amerického sochaře Georgese Segala, v českém prostředí ovšem vnímané v souvislosti s nástupem nové figurace. Pro Kačera byl důležitý zejména Jan Hendrych, kterému už při studiích v Hořicích pomáhal při sekání jeho soch. Plnoobjemovou sochu segalovského ražení (Marcela, 1981, Záda 1983) však záhy opustil, aby přešel k reliéfu, který se pak nadále stane jeho hlavním výrazovým prostředkem; dokonce i zcela prostorové sochy jsou založeny na působení reliéfně strukturovaných povrchů. První kamenné reliéfy ještě evokují tělesný otisk (Záda, 1983, Otisk, 1985), což bylo opět důležité téma české nové figurace (Eva Kmentová). V dalších sochách vlastní tělesnost mizí a struktura „otisku“ začíná připomínat architektonické fragmenty nebo ještě častěji jakési zvětšené zkameněliny prehistorických členovců. Tím zde vlastně dochází k dokonalému průniku dvou základních přírodních principů - organického (živočich, nepravidelné tvarosloví) a anorganického (kámen, skelety živočichů, geometrická struktura), dokonce se zde přímo tematizuje protimluv „otisk v kameni“. Tyto sochy jsou často určeny pro opření a autor je instaluje způsobem, jakým se v lapidáriích prezentují renesanční náhrobníky.
Odkaz
Více o Jiřím Kačerovi ZDE
Životopis
- 1975-1981 Akademie výtvarných umění v Praze, Doc. J. Bradáček a Doc. A. Nykl
- 1970-1974 Střední kamenosochařská škola, Hořice v Podkrkonoší, prof. R. Šrajbr
- 1967-1969 Umělecká řemesla, Praha, obor štukatér
Jiří Kačer se narodil 1952. Vrcholná tvorba Jiřího Kačera je osobitou syntézou dvou důležitých a zároveň zcela protikladných východisek, které se objevily v poválečném sochařství. Prvním z nich je fenomén kamenosochařských sympozií, která v roce 1959 uvedl v život rakouský sochař Karl Prantl (zde připomeňme, že také Kačer jedno důležité sympozium – Sochařské setkání v Přední Kopanině – založil a několik let organizoval), jež zásadním způsobem přispěla k rehabilitaci kamene jako moderního sochařského materiálu. Prantl vymyslel nejen vlastní formu sympozia jako pracovního setkání, ale prosazoval také jistý modus „sympoziální“ sochy. Takováto socha měla mít abstraktní povahu po vzoru kultických předobrazů menhiru, stolce či stély. Sochař měl dále pracovat s přirozenými kvalitami kamene, ať už estetickými, fyzikálními (neboť sochu realizoval sám dle principu taille direct) či obsahovými v onom hieratickém smyslu. Druhým zdrojem Kačerovy tvorby je tradice figurativní. Byl to jednak italské, v klasicismu zakotvené sochařství Giacoma Manzùa, jehož pražská výstava v roce 1973 na něj silně zapůsobila; dále pak pop art, zejména dílo amerického sochaře Georgese Segala, v českém prostředí ovšem vnímané v souvislosti s nástupem nové figurace. Pro Kačera byl důležitý zejména Jan Hendrych, kterému už při studiích v Hořicích pomáhal při sekání jeho soch. Plnoobjemovou sochu segalovského ražení (Marcela, 1981, Záda 1983) však záhy opustil, aby přešel k reliéfu, který se pak nadále stane jeho hlavním výrazovým prostředkem; dokonce i zcela prostorové sochy jsou založeny na působení reliéfně strukturovaných povrchů. První kamenné reliéfy ještě evokují tělesný otisk (Záda, 1983, Otisk, 1985), což bylo opět důležité téma české nové figurace (Eva Kmentová). V dalších sochách vlastní tělesnost mizí a struktura „otisku“ začíná připomínat architektonické fragmenty nebo ještě častěji jakési zvětšené zkameněliny prehistorických členovců. Tím zde vlastně dochází k dokonalému průniku dvou základních přírodních principů - organického (živočich, nepravidelné tvarosloví) a anorganického (kámen, skelety živočichů, geometrická struktura), dokonce se zde přímo tematizuje protimluv „otisk v kameni“. Tyto sochy jsou často určeny pro opření a autor je instaluje způsobem, jakým se v lapidáriích prezentují renesanční náhrobníky.
Odkaz
Více o Jiřím Kačerovi ZDE