Polcar Miloslav - malíř, grafik
MILOSLAV POLCAR
Autorka textu: Vilma Hubáčková
Výzvy čar a křivek dožadujících se přijetí do reality myšlení
(k tvorbě Miloslava Polcara)
Přestože Miloslav Polcar studoval v ateliéru monumentální malby (VŠUP v Praze,
prof. Zdeněk Sklenář a Václav Menčík) rozhodl se pro grafiku, která se stala hlavní oblastí
jeho tvůrčí činnosti. Mezi malířským školením a jeho grafickou tvorbou existuje vzájemná
souvislost. V grafice preferuje velké formáty, klade důraz na výběr barev, kterým přisuzuje
symbolický význam, dokáže vyjádřit plastickou modelaci objemu tvarů, ale také uplatnit
uvolněný rukopis připomínající gestickou malbu. Polcarova grafická tvorba se vymyká
tradičním kritériím tohoto oboru, pohybuje se na pomezí malby, kresby, grafiky a plastiky.
Nezajímá ho možnost multiplikace díla při tisku, ale proces jeho utváření. Prvním krokem je
fyzické zpracování matrice, např. rytím, řezáním, broušením apod. Vzniklou tiskovou formu
využívá jednak jako východisko pro následný otisk, ale také jako samostatný hmotný artefakt,
který se stává působivým exponátem na jeho výstavách. Grafický otisk dál upravuje pomocí
různých technologických postupů a mechanických zásahů, čímž vzniká neopakovatelný
originál. Grafické cítění kombinuje s taktilním vnímáním, což vede od dvojrozměrného
k trojrozměrnému způsobu zobrazení. Byl to postupný proces - začal reliéfními tisky, které
znamenaly vykročení ven z plochy do třetí dimenze, následovaly knižní objekty a autorské
knihy až se autor dostal k instalacím a abstraktním trojrozměrným plastikám, které pojímá
jako Modely prostorové situace. Součást prostorových objektů tvoří fragmenty grafických
otisků umístěných na speciálních nosičích. Dochází tím k dalšímu rozšíření možností
vyjádření škály osobních pocitů a idejí.
Polcarův osobitý tvůrčí styl se začal vyhraňovat v 80. letech 20. století. Tehdy se
intenzivně zajímal o písemný znak, realizoval monumentální grafiky, reliéfní tisky a autorské
knihy, v nichž využil svůj blízký vztah k písemnému znaku (práce tohoto typu byly
představeny např. na výstavě v PNP v roce 1988). Věnuje se archetypální podstatě znaku,
uvědomuje si, že funguje jako spojnice mezi archaickým a moderním kulturním systémem a
dává mu vlastní svébytný tvar. Používá přiléhavý pojem „osobní archeologie“, který lze
chápat jako objevování zasutých složek paměti, návrat k dávným vrstvám lidského vědomí a
specifický transfer archetypální imaginace do současnosti. Jde o zvláštní formu subjektivního
poznání univerzálních jevů, přičemž vytváří vlastní znakové tvarosloví, inspiraci nečerpá
z žádné konkrétní kultury.
Koncem 80. let 20. století se také začíná formovat jeho zájem o oblast mezi písmem a
obrazem, o nezřetelné písmo a o vizuální složku textu a kaligrafii, což v následujícím období
dál prohlubuje. Realizuje osobité kaligraficky pojaté grafiky, ale také ryté a leptané kovové
stély skripturálního charakteru navazující na papírové instalace. (např. výstava Hlasy a
sloupy, Mánes 1993/94). Nepracuje s konkrétními slovy ani čitelným textem. Vytváří
abstraktní vizuální zápis univerzálního písma, protože konkrétní slova by podle jeho názoru
nedokázala vyjádřit hloubku pocitů. Odvolává se na myšlenky Viléma Flussera, který mluví o
tzv. předtextech, které mají charakter záznamů předcházejících vlastní text. Vyvolávají
„zvědavost k prostoru mezi písmem a obrazem“ a fungují jako „výzvy čar a křivek, které se
dožadují přijetí do reality myšlení“. K uvedenému myšlence se Polcar neustále vrací,
prochází celým jeho dílem.
Typickým rysem Polcarova rukopisu je vysoká míra abstrakce, projevující se v jeho
tvorbě dvěma rozdílnými formálními přístupy. Je to jednak uzavřená forma založená na
přesně vymezeném tvaru, který tvoří centrální motiv obrazu a oproti tomu stojí nefigurativní
kompozice složená z čar, linií, bodů nebo skvrn volně rozmístěných na ploše. Uvedené pojetí
vyplynulo z potřeby překročit sevřenost pevně ohraničených tvarů a uvolnit energii dál do
prostoru. Umělec se tvůrčím způsobem vyrovnává s polaritou pojmů „hmota“ a „vědomí“ a
těmto základním tematickým východiskům přizpůsobuje formální řešení díla. Oba principy
rozvíjí ve své tvorbě víceméně paralelně. Zatímco prvnímu typu odpovídají robustní, zemité,
hmotně působící díla, druhý způsob evokuje dojem odlehčení a éteričnosti. K uvolnění stylu
došlo nejprve ve spontánních kaligraficky pojatých dílech a na tuto linii novým způsobem
navazuje Polcarova nejnovější tvorba.
V poslední době pozornost obrací k tématu světla, jež chápe jako fyzikální kategorii a
současně spirituální pojem. Na toto téma vytvořil rozsáhlé cykly nazvané Prostupování světla
a tvarů a Hmota a světlo (práce z těchto cyklů představil na výstavách Prostupování světla a
tvarů, kostel U Salvátora v Praze, 2013, Intermundia, PNP, letohrádek Hvězda, 2015). Usiluje
v nich o maximální zjednodušení výrazu a redukci námětových prvků, experimentuje
s barvou, která připomíná kresbu tuší a uplatňuje tisk na čínském rýžovém papíře. Nové práce
– velkoformátové tisky, svitky a instalace navozují dojem éteričnosti a dematerializace.
Dostává se v nich za hranice běžného vnímání a poznání viditelné reality. Zobrazuje
skutečnost pociťovanou a tušenou. Intuitivně se dotýká základních otázek podstaty univerza.
Uvažuje o pojmech „tvar“ a „prázdnota“, které se mu jeví jako vzájemně zaměnitelné
ekvivalenty. Začal tisknout na transparentní papír a propojovat tak vlastní tisk v průsvitu s
okolním prostorem. Světlo při vnímání hrálo důležitou roli. Barevnost zredukoval na odstíny
šedé a bílé a „přiblížil se tak mimoděk k tradici východního myšlení, kde černá a bílá se
stávají prostředkem pro ztělesnění nekonečných možností, pro vyjádření nebytí (prázdnoty),
které není nicotou, ale královstvím nekonečného potencionálu z něhož se formy samy definují
a také vytrácejí“.
Další informace o autorovi naleznete na níže uvedených odkazech
